Bydlet tady, užívat si života a strávit tady pokud možno spokojený a pohodový jeho zbytek.
Rozhodně jsem se nevracel s plánem založit kandidátku a stát se starostou.
Jenže člověk míní…
Začalo to úplně obyčejně
Začal jsem se bavit s lidmi. Se sousedy, známými i s těmi, které jsem předtím skoro neznal.
A čím víc jsem poslouchal, tím víc mě překvapovalo, kolik lidí není spokojeno s tím, jak je naše obec spravována.
Postupně mi začalo vrtat hlavou, jestli by některé věci přece jen nešly dělat jinak.
A pak přišla ta nebezpečná myšlenka:
Možná by to chtělo změnu.
To se samozřejmě snadno řekne.
O něco horší je, když si vzápětí uvědomíte, že pokud změnu chcete, měl by pro ni také někdo něco udělat.
A úplně nejhorší je, když vám dojde, že tím „někdo“ byste mohl být vy.
Sám toho moc nezměním
Jedno mi bylo jasné od začátku. Sám nic nezměním.
Takže bylo potřeba najít další lidi, kteří to vidí podobně.
V duchu jsem si asi představoval, že když je tolik lidí nespokojených, nebude problém dát dohromady pár lidí ochotných kandidovat.
Byl.
Nespokojených lidí jsem potkával dost. Lidí ochotných dát své jméno na kandidátku už podstatně méně.
Vlastně skoro žádné.
A tak jsem po nějaké době začal docházet k názoru, že můj velký plán skončí dřív, než vůbec začne.
Už jsem to skoro vzdal.
A pak přišla Květa
Právě v tu chvíli se objevila Květa.
Řekla, že by do toho šla se mnou.
A najednou jsme byli dva.
To už je proti jednomu stoprocentní nárůst, takže situace začala vypadat podstatně nadějněji.
A pak se začaly dít věci.
Květa oslovovala další lidi, přibývala jména a nakonec nás nebylo dva, tři ani pět.
Bylo nás devět.
Kompletní kandidátka.
A tady musím říct jednu věc naprosto vážně:
To, že je nás dnes devět, je hlavně zásluha Květy.
Bez ní by tento příběh možná skončil už o několik odstavců výš.
A najednou byly volby opravdu volbami
Teprve později nám naplno došlo ještě něco.
Kdybychom kandidátku nedali dohromady, byla by letos jen jedna.
Žádný výběr. Žádná opozice.
Takže ať už říjnové volby dopadnou jakkoliv, jednu věc se nám podařilo změnit už teď.
Lidé v Tismicích a Limuzích mají možnost si vybrat.
A přesně o tom by podle mě volby měly být.
No dobře. A kdo bude starosta?
Téhle otázce se samozřejmě nedalo vyhnout.
O změně se hezky mluví, kandidátku jsme dali dohromady, ale pokud chceme změnu ve vedení obce, musí být také někdo připravený převzít odpovědnost.
Ptal jsem se spolukandidátů i dalších lidí, jestli by do toho někdo nechtěl jít.
Zájemci se zrovna netlačili. 🙂
A tak jsem si musel položit otázku sám sobě.
Když jsem s tím vším začal, když tvrdím, že změna je potřeba, a když se nám podařilo dát dohromady devět lidí, můžu teď říct:
„Tak a starostu ať dělá někdo jiný“?
Asi bych mohl.
Ale připadalo by mi to trochu zbabělé.
Takže to řeknu jednoduše:
Chci být starostou Tismic a Limuz a jsem připravený tu odpovědnost převzít.
Jestli tu možnost dostanu, samozřejmě nerozhodnu já ani našich devět kandidátů.
Rozhodnou o tom lidé ve volbách.
A tak je to správně.
A proč mi to celé stojí za to?
Možná právě tady se dostávám zpátky na začátek.
Vrátil jsem se do Tismic, protože tady chci žít.
Tady jsem vyrůstal. Tady jsem doma. A už se odsud nikam nechystám.
Chtěl bych tady strávit spokojený a pohodový zbytek života.
A právě proto mi není jedno, jak to tady bude vypadat a fungovat.
Nechci měnit svět.
Bohatě mi bude stačit, když společně trochu pohneme Tismicemi a Limuzy správným směrem.
A nakonec jedna docela povedená náhoda
Když jsem se díval na fotografii s Květou, kterou jsem dal k tomuto článku, všiml jsem si něčeho, čemu jsem předtím vůbec nevěnoval pozornost.
Na šatech má nápis:
DESIRE.
Touha. Přání.
Když si uvědomím, že právě Květa byla tím člověkem, který se ke mně přidal ve chvíli, kdy jsem to už skoro chtěl vzdát, přijde mi ten nápis docela symbolický.
Možná je to jen náhoda.
Ale někdy se náhoda docela povede.
Na začátku bylo vlastně jen přání něco změnit.
Pak jsme byli dva.
Dnes je nás devět.
A co bude dál?
To už je na vás.
Jeden člověk může dát impuls. Skutečnou změnu ale dokážeme jen společně.